Karlštejn - hrad Karla IV. a jeho okolí

Pavel Michal (Spolek Praha-Cáchy/Aachen)

V pořadí druhou vycházku za naší historií (první byla na hrad Jenštejn) pořádal Spolek Praha - Cáchy / Aachen na hrad Karlštejn a do jeho okolí. U hradu jsme se předběžně seznámili s jeho zajímavou, ale i pohnutou historií, kterou tato naše významná památka za 650 let svého trvání prošla. Dále jsme po turistické cestě sestoupili k památnému Dubu sedmi bratří, kde jsme vyslechli pověst o vzniku jeho jména.

Pro zopakování těm, kteří se výletu zúčastnili, ale hlavně ostatním členům našeho Spolku, kteří se z různých důvodů nemohli s námi výletu zúčastnit uvádím ve zkrácené verzi historická data hradu Karlštejna a pověst o Dubu sedmi bratří.

Hrad KarlštejnKarlštejn, jak ho známe dnes

V roce 1348 učinil Karel IV. 3 důležitá rozhodnutí: založit Nové Město Pražské, univerzitu a hrad Karlštejn. Základní kámen hradu byl položen dne 10. června 1348. Hrad byl určen jako posvátná schránka české státnosti; byl v něm uchováván královský poklad s nejdůležitějšími listinami státního archivu a ostatky svatých. Hlavním pokladem pak byly říšské insignie.

Česká královská koruna, tzv. Svatováclavská, kterou nechal Karel jako markrabě upravit pro svou korunovaci byla uložena v chrámu sv. Víta na lebce sv. Václava, kterému ji věnoval. Panovník si ji musel od kapituly ke korunovaci a slavnostním příležitostem za 200 hřiven (asi 50 kg) stříbra půjčovat. V době ohrožení byla převezena na Karlštejn. V roce 1349 byl Karel IV. korunován na římského krále korunou, kterou si nechal pro tuto příležitost sám zhotovit. Po korunovaci ji věnoval Karlu Velikému.

Roku 1349 předal před korunovací syn zemřelého Ludvíka Bavora Ludvík Karlovi říšský korunovační poklad -všechny korunovační insignie včetně císařské koruny Karla Velikého a všechny svaté ostatky jako např. kopí sv. Longina, hřeb z Kristova kříže a kousek dřeva z kříže ukřižovaného. Velká věž, která byla určena jako nedobytná schránka těchto pokladů má zdi silné až 6 m a byla dostavěna před rokem 1357. Císařské korunovační klenoty byly umístěny ve svatostánku v kapli sv. Kříže.

Celý komplex hradu vznikal odspodu. Nejdříve byl dokončen císařský palác, ve kterém Karel bydlel již na podzim roku 1356 po císařské korunovaci v Římě a purkrabství. Roku 1355 je zde zaznamenán první purkrabí Vít z Bítova. Roku 1357 nechává Karel vysvětit obě hradní kaple - kapli sv. Kříže (Utrpení páně) a kapli Panny a rodičky Boží Marie. Kaple sv. Mikuláše byla v císařském paláci vysvěcena již dříve. Karel IV. stanovil, že v kapli sv. Kříže ve velké věži smí sloužit mši svatou pouze arcibiskup nebo biskup a posvátnost budovy je zvýšena tím, že ve věži je zakázáno komukoli spáti či lehati se ženou. Malířská výzdoba byla dokončena až v roce 1367. Tento svatostánek však po smrti svého budovatele pozvolna upadal.

Roku 1384 zde Václav IV věznil arcibiskupa Jana z Jenštejna, 1386 Václavův pes zde zadávil královnu Johanku a roku 1397 zde byli panskými spiklenci zavražděni čtyři královi oblíbenci. Roku 1412 zde královna Žofie s knížetem Štýrským Arnoštem tančila při hodokvasu na stole. Roku 1420 odvezl Zikmund říšské klenoty před kacíři do Norimberka a před husity sem byla z Prahy dovezena Svatováclavská koruna. Korunovační klenoty zde byly uloženy bezmála dvě století. Roku 1422 byl Karlštejn obležen husity. Hrad byl v držení Zikmundovy posádky. Husité bojovali společně se Zikmundem Korybutovičem, kališníci na straně Vitolda Litevského. Obležení trvalo 5 měsíců a skončilo příměřím 11. listopadu 1422, když se Pražanům  podařilo znečistit štolu, která přiváděla pitnou vodu do hradu. Posádka se na hradě udržela až do roku 1436. Mezitím Zikmund rozprodal celý karlštejnský poklad, aby mohl zaplatit nejen posádku hradu, ale i vojsko plenící Čechy. Posádka tak získala z relikviářů 25 kg stříbra a 7,5 kg zlata.

V 15. století o hradu rozhodovali i čeští stavové. Jeden purkrabí byl nahrazen dvěma. Jedním z panského stavu, druhý z řad nižší šlechty. Roku 1528 byl hrad tak zanedbaný, že kočár Nejsvětější svátosti zhotovený Karlem IV. pro převoz korunovačních klenotů byl v kůlně bez kol a náprav. Největší péče byla věnována obydlí purkrabích. Na ostatní nebyly peníze,

Rudolfinská přestavba byla díky velké péči purkrabího Jáchyma Novohradského z Kolovrat ukončena roku 1597. Tato přestavba však dost potlačila středověký charakter hradu (gotická okna byla nahrazena renesančními atd.). Nejvíce se změnila kaple Panny Marie. Vybourané příčky, zničené fresky, celý kostel byl vymalován.

Přestavba se nejméně dotkla velké věže. Byla zpřístupněna proražením zdi ve spodní části a tak ztratila charakter nedobytnosti. Z Karlštejna se za doby Rudolfa II. stal renesanční zámek, který byl údajně velmi malebný (červená krytina střech, bílé sgrafitové zdi atd.) Stavební sloh hradu v této době určoval Vlach Oldřich Aostalis de Salla, který nastoupil po Bonifácovi Wohlmutovi v hodnosti dvorního architekta.

Roku 1619 dal císař Ferdinand II. odvézt korunovační klenoty z hradu do Prahy a po porážce české šlechty zrušil na hradě i úřad purkrabího. Prázdný a opuštěný hrad se stal věnným statkem českých královen, manželek Habsburků z cizí krve a rodu. V jejich rukou však dlouho nezůstal, protože královna Eleonora zastavila hrad panu Janu Kavkovi Říčanskému z Říčan a tak od té doby byl hrad v soukromých rukách. Kavkovy dcery zde tak hospodařily, že všechno z kaplí daly do sklepa, kde to plesnivělo a ničilo se, až nakonec císař všechno odvezl do Prahy. Poslední člověk, který opustil hrad byl karlštejnský děkan. Hrad zůstal opuštěn a zapomenut.

Za třicetileté války byl roku 1648 vnitřní hrad, zejména císařský palác, zpustošen. Vojáci vytrhali okna, dveře, spálili i podlahy. V roce 1693 hrad ze zástavy vyplatil Norbert Libštejnský z Kolovrat zpět pro císařovny, ale chátrání pokračovalo. Roku 1731 byla nutno zpustlá stavení opravit, rudolfinské arkýře a renesanční štíty byly ztrženy.

Císařovna Marie Terezie v roce 1755 věnovala důchody z hradu a okolních panství Ústavu šlechtičen v Praze a tím de facto ze stavby udělala středisko hospodářské správy pro okolní statky.

Roku 1761 dala Marie Terezie malou kapličku ve věži rozšířit. Byla to jediná místnost na hradě, která se dožila roku 1841. Ostatní místnosti a kaple vnitřního hradu byly opuštěny. Prázdné sály sloužily jako sýpky a v dvořanské síni Karla IV. , kde se scházel výkvět císařského dvora byl seník. Na ochozu věže se zahnízdili havrani.

Na konci 18. století v osvícenské době byl ze strany pražského profesora Ehemanta projeven zájem o olejomalby a pod obrazem Madony byl objeven latinský nápis. Tak se najednou o obrazy začal zajímat i vídeňský dvůr. To vyburcovalo i české vlastence k záchraně památné stavby.Velká věž po Mockerově přestavbě

Roku 1832 navštívil hrad František I. s francouzskou císařovnou Marií Luisou a přispěl peněžitou částkou na opravu hradu. Roku 1836 na návrh místodržícího hraběte Chotka byl Karlštejn zařazen mezi budovy, které se mají udržovat z veřejných fondů.

Opravy z let 1837 a 1853-57 přinesly kladný výsledek v tom, že se při opravě objevily stopy starých zástaveb a fresek z doby Karlovy. Zájem o hrad již nepohasl a v rove 1865 podal zemský sněm zásluhou Palackého, Riegera a Thuna císaři prosebnou žádost o peněžitou podporu na opravu hradu. Věc vyřídila komise na ochranu památek a dala vypracovat projekt staviteli vídeňského svatoštěpánského dómu Bedřichu Schmidtovi a ten postoupil roku 1869 projekt Josefu Mockerovi. Rozpočet byl postoupen zemskému sněmu a ten jej po rozdělení částky 300 000 zlatých mezi zemi Českou a stát roku 1886 schválil.

Mocker z pověření arch Schmidta zahájil přestavbu roku 1887 a po jeho smrti roku 1891 celou přestavbu až do své smrti r 1899 vedl samostatně na vlastní vrub.

Z bývalého středověkého hradu se stal hrad nový - jiný.

Literatura: Dobroslava Menclová, Hrad Karlštejn, 1946, Pražské nakladatelství V. Poláčka v Praze v edici Umělecké památky.

 

Dub sedmi bratří

Mezi roky 1587-97 nastala velká péče o Karlštejn a začala přestavba některých silně zanedbaných částí hradu. V této době byla na hradě zapotřebí každá pracovitá ruka a tak není divu, že kromě povinné poddanské práce lidí z nejbližšího okolí se zde naskytl i dobrý výdělek pro mladíky pocházející z nižší šlechty v okolí. Jejich dohled na poddané při stavebních pracech byl více než nutný,

V nedaleké obci Mořině se nacházelo malé panství Hořiců, jejichž 7 synů, rok po sobě jdoucích bylo rozhodnuto ucházet se o práci na hradě. Panství moc nevynášelo, usedlost potřebovala peníze jako sůl. Purkrabí byl nadšen, když se mu najednou přihlásilo 7 mladíků a tak s nimi hned uzavřel smlouvu na jeden rok a sumu 200 zlatých každému po uplynutí stanovené doby. Nejstaršího z bratrů Jiřího určil jejich vedoucím.

Jiří při dohlížení nad prací poddaných měl oči všude a tak jeho pohledu neunikla ani postava hezké mladé ženy, která několikrát za den jen tak, jakoby přešla pro vodu do studně, i když na tyto práce byly v hradě služebné. Velmi rychle poznal, že mladé paní není také zrovna lhostejný a tak se jednou nabídl, že jí s vodou pomůže. Neuplynulo mnoho dní, aby z nevinného nošení vody vznikl hluboký citový vztah, který den ode dne sílil. Jiří s bratry na hradě nepřebývali, každý večer chodili přes les do otcova domu přespávat, ale jak u Jiřího sílila láska k mladé paní, tak důležité práce na hradě přibývalo, že někdy návrat domů Jiří prodlužoval do noci a někdy řekl bratrům, že zůstane na hradě i přes noc. Bylo to vždy, když její manžel, místohejtman Jan Petrovický odejel do Prahy na vladařův dvůr.

Kdo byla tato pohledná žena, která dokázala očarovat srdce nejstaršího Hořice? Zápis v matričních deskách královského města Berouna uvádí, že Hermína, jediná dcera hostinského Jana Žehrovce a jeho manželky Irmy se narodila L.P.1553 den po Svatodušních svátcích.

Další zápis je až z roku 1580, kde se udává její sňatek za karlštejnského místohejtmana Jana Petrovického ze Všehrd. Pravilo se tenkrát, že okolo sňatku bylo něco tajemného, o čem nebylo radno na Karlštejně mluvit.

Otec paní Hermíny, povoláním hostinský, jak bylo výše popsáno, vlastnil zájezdní hostinec, který byl v lese u královské cesty mezi Královým Dvorem a Berounem. Říkalo se, že někteří zámožní hosté, kteří z důvodu špatného počasí museli hostinec navštívit ho již neopustili. Hostinský bohatl i přesto, že slušných zákazníků moc nebylo, ale zato podivnými obchodníky se to jen hemžilo. Někdo říkal, že viděl, jak tam podivně vyhlížející chlapi mění zlaté peníze za stříbrné, ale z obchodu na trhu v Berouně to určitě nebylo. Až jednoho dne do hostince přijel pan Jan Petrovický se svým přítelem panem Hynkem z Březové, který zrovna skončil službu u dvora pana Jindřicha Vlčka z Plzně. Dobře mu pan Vlček zaplatil a tak víno teklo proudem. Jak to tak ovšem bývá, na scéně se objevila mladá hezká dívka - dcera hostinského. Vznikla hádka, oba kvůli krásné ženě sáhli po zbrani a pan Hynek svůj mladý život v hostinci skončil. Pan Petrovický podlehl panice, ale hostinský ho uklidnil, že se o mrtvého postará a bude mlčet, když si ale zato vezme jeho dceru za ženu. Petrovický slíbil, ale než se mrtvoly pana Hynka zbavili, čiperná dcera hostinského s panem Petrovickým kapsy mrtvého prohledali a o zlaťáky se pěkně rozdělili. Po sňatku v Berouně se říkalo, že mladá paní Hermína manžela neposlouchá, v některých případech mu i poroučí. Proto lidé hovořili o tomto sňatku jako o divném.

Nyní, když víme o životě paní Hermíny více, necháme osud Jiřího a jeho bratrů dospět do konce.

Bratři samozřejmě o vztahu Jiřího s paní Hermínou věděli, radili mu, ať se má před ní na pozoru, že místohejtman určitě něco tuší, ale zamilovaný Jiří to nebral v úvahu. Jak se blížil stanovený termín výplaty, chystal Jiří plán na útěk s Hermínou někam daleko do ciziny, kde by je místohejtman nenašel. Paní Hermína s útěkem na oko souhlasila, ale jen tehdy, až purkrabí Jiřímu a bratrům vyplatí roční odměnu. Tak jí věřil, že jí prozradil nejen sumu, kterou obdrží s bratry, ale hlavně, kdy jí od purkrabího převezmou. To Hermíně stačilo. Neváhala ani chvilku a okamžitě informovala svého otce a muže, kteří se na chutné sousto velmi těšili. V noci před osudným dnem hostinec svítil dlouho do noci. Pocestných bylo poněkud více než jindy. Plán byl vypracován do detailu, přepadení se zúčastní 20 lapků z okolí Karlštejna.

Ráno L.P. 1590 pozval karlštejnský purkrabí Jan z Vchynic a na Zásmukách Jiřího a bratry do purkrabství. Silně se vymlouval, že tak vysokou částku nemůže vyplatit, že byl špatný rok, neurodilo se, lidé nechtějí platit, poddaní jsou vzpurní a že může každému vyplatit jen 150 zlatých. Jiří i bratři stáli na svém, že smlouva byla na 200 zlatých a že nezaplatí-li, půjdou za vladařem do Prahy a na to pan Jan slyšel. Obával se totiž, aby nedej Bůh císař náhodou nepřišel na jeho hospodaření na Karlštejně. Celý vzteklý vyplatil 1 400 zlatých a na závěr místo poděkování všechny proklel.

Bratři se na hradě rozloučili se všemi kameníky, zedníky a mistry stavební hutě a již se nemohli dočkat chvíle, až je otec přivítá doma a pochválí je. V duchu plánovali, co přestaví na panství, kolik polností přikoupí, o kolik koní a dobytka bude víc ve stájích. Seběhli po cestě od hradu, naposledy se ohlédli za celou panoramou vznešené stavby a již je pohltil hluboký karlštejnský les. Po několika minutách je zastavilo pronikavé hvízdnutí sýčka, který je noční pták, ale šťastní, že mají službu za sebou, přestali být pozorní a ostražití. Najednou se ozvalo silné zapraskání a přímo na ně spadl vysoký smrk. V tu chvíli se ze všech stran vyhrnuli lapkové a nemilosrdně bodali a sekali mladé chlapce. Nebyla žádná šance na obranu, protože větve bratry tak svíraly, že nemohli sáhnout ani po zbrani. Po chvilce nikdo z nich nežil. Jiří jak padl, zabořil svou ruku do země a bolestí něco sevřel. Snad myslel na to, že svírá ruku své Hermíny, ale tu už nespatřil.

Marně čekal otec na své syny doma několik hodin. Posléze se vydal na hrad a na vlastní oči viděl to neštěstí. Když všechny syny ukládal do hrobu, zjistil, že Jiří něco pevně svírá v ruce. Těžko otevíral sevřenou ruku syna, ale skrývala malý obyčejný žalud z dubu. Po pohřbu došel na místo krvavé tragedie a do míst, kde dodýchalo všech 7 synů tento žalud zasadil. Pravidelně každý den chodil na ta místa doubek zalévat a vzpomínal. Dlouho, předlouho se o tragedii v celém okolí mluvilo.

Karlštejnský kronikář jen zapsal, že to byla druhá velká tragedie, která potkala lidi, kteří pracovali na hradě Karlštejně. První byli kutnohorští havíři, kteří dělali studnu na Karlštejně a do jednoho byli pobiti před Prahou, druzí pracovití bratři z nedaleké Mořiny. Paní Hermína po tragedii začala ve dne i v noci navštěvovat místo tragedie, až donutila purkrabího Jana z Vchynic vybudovat pro ni zvláštní schodiště z hradu, aby nemusel vrátný stále pro ni otvírat bránu. Prý se pomátla na rozumu, ale nikdo se nikdy nedozvěděl, jestli Jiřího opravdu milovala. Její manžel odejel bojovat proti Turkům a purkrabí Jan z Vchynic skončil nakonec ve vězení Rudolfa II.

Zůstal tu jen ten dub jako památka.

Přednáška se uskutečnila při příležitosti vlastivědné vycházky na hrad Karlštejn spolu s prohlídkou kaple Svatého Kříže dne 15. září 2002