Císař Karel IV. - vynikající osobnost Evropy

Prof. Ferdinand Seibt (Univerzita v Mnichově)

Dante Alighieri, jeden z největších světových básníků (žil v letech 1265-1321), když ještě jako florentský mladík doporučoval světovládu císaři Jindřichu VII., dědovi Karla IV., popsal Evropu jako trojúhelník, rozkládající se od britských ostrovů na severu k velkému ohybu Donu na východě. Jeho přibližnou základnu tvořilo severní pobřeží Středozemního a Černého moře a Gibraltaru včetně Středomoří na západě. V této době nebyl ještě pojem Evropa takto samozřejmě nazírán a Dantova definice Evropy byla výraznou proměnou v tehdejším chápání světa. Středověká „mappa mundi“ neurčovala takto vymezený prostor. Zahrnutí tří jižních poloostrovů - Španělska, Itálie a Řecka již více odpovídalo našemu pojímání Evropy.

Také Alexander z Roes, Dantův starší současník, již hovořil o Evropě, ale ten zařazoval pod tento pojem jen Itálii, Francii a Německo. Dantem definovaný evropský trojúhelník v tomto rozsahu tak prozrazuje širší rozhled v chápání prostorové jednoty tohoto útvaru, který se tak více přibližuje skutečnosti. V Dantově pojetí je třeba si povšimnout, že do popředí zde vystupuje veškerá část severní masy pevniny.

V předcházejících staletích byla odlišná představa o podobě kontinentu, podle níž Středozemní moře leželo uprostřed kruhovitého zemského kotouče a jako centrum života antického světa, vždyť i římskou říši tvořilo hlavně a převážně středomořské pobřeží. Nový svět na severu sice již objevil, popsal  i částečně ovládl Julius Caesar, avšak teprve o tisíc let později po vytvoření první velké říše Karlovců, až tento nový politický a kulturní celek zastínil starou říši.

Ve 14. století se tak objevuje nové zobrazení světa, které odsouvá antický středomořský prostor do pozadí a upřednostňuje evropskou pevninu ležící severně od starého světa.

Pochopíme-li zvláštní charakter pozdního středověku, pochopíme také, že nikoliv až tolik opěvované objevení Ameriky, ale právě obrat v představách o podobě světa přineslo již 14. století a též to, jak samu sebe chápala naše kultura.

Tento postřeh však  nechce otevírat pověstný spor o počátek novověku, jen má umožnit lepší pochopení zvláštního vývoje a specifičnost dvou až tří staletí před reformací, jež německá národní historiografie nepovažovala za zajímavá a hodna pozornosti. Význam tohoto období nebyl dodnes dostatečně zdůrazněn a mnohdy se setkáváme s názory mnohých historiků, kteří chápou  svět 14. a 15. století jako kabinet kuriozit s „moderními rysy“ v umění a politice a snad se zajímavým hospodářským pragmatismem. Ono totiž  se tehdy bezmocné císařství příliš nehodilo jako vzor pro moderní dobu a tento časový úsek byl podceňován i v pojednáních církevních dějin, která jej shrnovala pod pojem „předreformace“.

14. století, doba Karla IV., však byla dobou velké modernizace, která byla významným obdobím před pozdějším průmyslovým věkem. Vznikají větrné mlýny, různé typy strojů a technických vynálezů. Je objeven a využíván plech, drát, dřevěné plochy, papír, i když ten byl znám již dříve v Egyptě, a další převratné produkty i technologie.

Myšlení se vzdálilo od chápání Říma nebo Jeruzaléma jako center světa. Již přece Marco Polo, který žil asi v letech 1254-1324, referoval o vzdálené Asii, za což měl zpočátku jen posměch a vězení, i když posléze  byl napodobován a byly čteny jeho cestopisy.

Náš pohled na dějiny tohoto období byl dosud ovlivněn jen velmi málo poznáním těchto dějin a omezení na vlastní zemské hranice zapříčinilo často i přehlédnutí  skutečnosti, že v polovině 14. století vládli v Čechách, Polsku, Srbsku i Uhrách skutečně významní panovníci, že se v této době na východě Evropy upevnily státní systémy a že nastává „vzestup periferie“.  Pouze jediný novější německý výklad pozdního středověku si všímá vzestupu středovýchodní Evropy, i když jej ale zase nedokáže dát do správných souvislostí s úpadkem královské moci ve Francii a v Německu.

Vzestup „periferie“ starého západního světa je třeba chápat v součinnosti s celkem a nikoliv  jako zmiňované vývojové směřování od západu na východ. Až celkový pohled nám ukáže celou „generaci velkých vládců“ na periferii západního světa v polovině 14. století.

Ve Španělsku Petra IV. Aragonského záhy zastiňuje Alfons XI. Kastilský. Anglie pod vládou Eduarda III. poprvé vystupuje jako evropská velmoc. Waldemar IV. Atterdag usiluje o vyvedení Dánska z nevýznamné pozice do velmocenského postavení na Baltu. Kazimír Polský, který urovnal poměry v Polsku, dobývá Halič. Ludvík Veliký vybudoval z Uher baštu jihovýchodu. Štěpán Dušan získává na určitou dobu byzantský císařský titul. Význam srbského království trvá až do porážky od Turků v bitvě v Kosovu roku 1389, po které své postavení ztrácí.

Také ve středovýchodní Evropě si v obdobném trendu  počínají i menší celky - pod vládou asi nejvýznamnějšího velmistra Wintricha von Kniprode pruský stát řádu německých rytířů, nebo Rakousko pod vládou mimořádně obratného Rudolfa „Zakladatele“.

To je svět kolem Karla IV., který mezitím upevňuje lucemburskou moc ve střední Evropě. Expanze a centralizace byly cílem všech těchto velikánů, o to usilovali s různým úspěchem, svou někdy bezohlednou dobyvačnou politikou. Usilovali o vytvoření racionální centralizované správy, kontroly nad církví, pevné postavení v křesťanském myšlenkovém světě a dosažení legitimity monarchie v oblasti práva, dějepisectví a umění.

Vývoj venkova, „agrární revoluce“ v předcházejících staletích, vytvořil důležitý předpoklad pro rozvoj periferií a rostoucí jednotu Západu, který ve svém společenském řádu dospěl k jednotné představě o právu, základu kulturní jednoty našeho kontinentu. V průběhu 14. století a následně také v 15. století proniká kultura na periferii říše, jak zaznamenal učenec Konrad Burdach a Karl Bosl, znalec středověkého společenského vývoje, hovoří o fungování hospodářství s volnou směnou zboží a pracovních sil v tehdy známém světě.

Vyspělé kulturní oblasti se poprvé otevřely v širokém kontextu od západu na východ, od jihu na sever. Postupně mizejí staré vývojové tendence. Koncem století se české země rozvinuly v jednu z předních oblastí umění a kultury, dosahující úrovně starších severoitalských a francouzských center. Současně se od poloviny století rozšířil do všech kulturních kruhů jednotný životní styl vyšších vrstev, živený stále novými impulsy.

Přibližně v  průběhu následujícího 15. století se poprvé také rozšířila instituce západní university od Španělska až po Polsko, od Baltu až po Sicílii.

Svatá říše římská zahrnuje na západě Mety, Nizozemsko, sahá až k Provence a Rivieře,  v horní Itálii Miláno, Benátky, Florencii, Bolognu.

V době, kdy Karel IV. jako šestnáctiletý přichází na politickou scénu a má vládnout, tehdy slabý papež ovlivňuje svou slabou politikou velice nezřetelně tehdejší nevýrazné politické dění. Papežové, kteří opustili Řím, přesídlili do francouzského Avignonu, kde byli vystaveni silnému francouzskému vlivu. Náhradou vymysleli rafinovanou strategii, při které byla politická moc nahrazena uplácením penězi. Pro pozorovatele byla tato papežská politika stejně nebezpečná jako zkorumpované hospodářství. Přitom tato politika zároveň opustila prvotní křesťanské zásady chudoby. A tady pak nastává zlom a odklánění církve od papeže a císaře.

Karel IV. byl nejerudovanější princ své doby. Dnešní demokratický svět je protikladem toho, co tehdy platilo a bylo nezvratné. Tehdy se člověk narodil do předem určených podmínek - společenského stavu, buď vysoko nebo nízko, bylo to svým způsobem jednodušší než dnes. Karel IV. se narodil, aby vládl a nemusel si jako dnes hledat podporu v nějaké masové politické straně.

Karlovi pradědečkové byli říšští kurfiřti s právem volit římského krále. Přitom vždy dva z nich byli rivalové na život a na smrt, kteří koncem 13. století vedli velké, nesmiřitelné války. Z jedné osudné války v Podunají proti Čechům (u Dürenkrut – Suchých Krut na Moravském poli) vznikla později vláda Habsburků. Druhá osudná, velmi krvavá bitva v roce 1288 u Worringen o dědictví brabantské proti územním snahám kolínského arcibiskupa, určila mocenské poměry v daném prostoru až do 17. století.

Karel proto pocházel z rodiny, která vzešla a přišla k moci z těchto nepřátelských a velmi nevraživých poměrů, kdy po dlouhém období nenávisti a válek nastala nevyhnutelná potřeba smíření rodů. Základem této snahy o usmíření je svatba dětí vítěze a poraženého. Jsou to prarodiče Karla, u kterých došlo k usmíření.

Není paralelního případu k situaci německé. Tento vývoj následně umožnil vzestup Lucemburského a Habsburského rodu.

Mladý princ Karel musel během svého dospívání asi často řešit dilema, neboť co se asi takovému mladému chlapci vyprávělo vzájemně o prarodičích, musela pro něho být nedocenitelná politická výchova.

Karlova matka Eliška, byla nejmladší a hrdou královskou dcerou z následně vymřelého starého českého rodu Přemyslovců, dcerou Václava II. Byla o čtyři roky starší než Karlův, tehdy čtrnáctiletý, otec Jan z rodu Lucemburků. Jan byl synem hraběte Jindřicha Lucemburského, pozdějšího římského krále a císaře Jindřicha VII. Poselstvo po ročních diplomatických kontaktech na jaře roku 1310 oficiálně nabídlo princi Janovi českou královskou korunu. Jejich  manželství bylo uzavřeno ve Špýru (Speyer),  tři roky před rodinnou tragédií Lucemburků.  Následně se mladí manželé přestěhovali do Čech, kde žili jako šlechtický pár. Jan zde měl vyzrát v muže společně se syny vyšší šlechty. Musel výslovně potvrdit šlechtická privilegia a teprve poté mu mohl 11. února 1311 Petr z Aspeltu, mohučský arcibiskup, příslušný jako metropolita i pro české země, vsadit v Praze na hlavu korunu. Janův otec císař Jindřich VII. umírá při italském korunovačním tažení 23. srpna 1313 v Buon Convento, císařovnu pohřbili v Janově.

Český dvůr platil za kulturní oblast. České království nebylo vazalskou součástí říše. Jako království bylo samostatné, ale personálně bylo osobou českého krále s říší spojeno, neboť český král byl jedním z kurfiřtů, volitelů římského krále. Byl mezi kurfiřty jedinou korunovanou hlavou a na základě toho měl z nich nejvyšší postavení.

Lucemburkové byli tradičně pod vlivem Paříže a proto, jak bylo u nich samozřejmostí, také Karel byl dán na vychování ke svému prastrýci francouzskému králi. Jako tříletý byl vzat násilím z  prostředí výchovy matky a v sedmi letech přichází k francouzskému dvoru, kde je seznamován s dvorským ceremoniálem i způsobem života, který se zde vedl. Tady je třeba také hledat  zdroj jeho vysoké kulturní úrovně i duchovní zárodky jeho některých pozdějších realizací, z nichž mezi nejvýznamnější patří kaple sv. Václava ve Svatovítské katedrále a kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně. Karel zde dostává vynikající vzdělání v latině, kromě níž dále hovoří a píše dobře dalšími třemi jazyky, francouzsky, italsky a německy. Češtinu, kterou se jako mateřský jazyk naučil v dětství, sice v cizině zapomněl, ale po návratu do Čech se ji znovu dobře naučil slovem i písmem. Ve Francii jeho soukromými učiteli jsou profesoři Sorbonny, jeho učitelem je též Pierre Roger de Rosierer, pozdější papež Kliment VI. U francouzského dvora získává také  politický rozhled.

Křesťanský rozměr je u Karla rozvíjen na trevírském dvoře u Balduinů. Trevírský arcibiskup Balduin je kurfiřt s velmi moderním myšlením a názory, byl také vychován na francouzském dvoře. Karel se při svých studiích dokonale seznámil nejen s moderním evropským myšlením a názory, ale naučil se také umění moderní správy, jejíž součástí je i daňový systém, legislativa, získávání písemných podkladů a pod., které úspěšně uplatnil později při vládě v Čechách. Své rytířské umění, sílu a chrabrost pak měl vyzkoušet v horní Itálii při návštěvě řady menších knížectví, které tehdy byly ještě na říšské správě nezávislé. Na jeho počínání tady dohlížel otec Jan Lucemburský, jako říšský generální vikář v předalpských zemích a zdejší místodržitel.

Od  11. do 13. století se vlekl spor mezi císařem a papežem o primát, který vedl často k dramatickým střetům, přitom dualismus mezi nimi bylo snad možné překonat vírou ve společného Boha. Různé politické okolnosti a nové myšlenkové odlišnosti však činily z obou těchto universálních mocenských sil často téměř nesmiřitelné protivníky. Zároveň se však  ukázalo, že oba soupeřící vládci středověkého světa, císař i papež, nemohou bez sebe existovat, neboť císař byl nejen papežovým rivalem, ale také jeho ochráncem a papež císaři zase nejen konkuroval na politickém poli, ale také mu žehnal.

Roku 1328 si Ludvík Bavor bez papežského požehnání v Římě vsadil na hlavu císařskou korunu a marně čekal všeobecné uznání, místo toho se dostal  do sporu s papežem. Ludvík tím i přes sedmiletou úspěšnou vládu vytvořil podmínky, aby byl Karlem IV. s pomocí papeže nakonec sesazen z trůnu. Ludvík nikdy nebyl papežem za císaře korunován, i když se císařem nazýval. Trvalo ale nějaký čas, než mohl Karel nahradit Ludvíka Bavorského s papežskou pomocí na císařském trůnu, neboť ten ještě nějaký čas nebyl zbaven své moci. To vyřešila až smrt Ludvíka, který po pádu s koně umírá v roce 1347.

Mezi císařskou korunovací Jindřicha VII. roku 1312 a korunovací jeho vnuka Karla IV. v roce 1355, však prošel vztah císařství a papežství zásadní proměnou, vycházející z lucemburské politiky. Obě mocenské síly si uvědomily svoji vzájemnou závislost. Rivalita se proměnila v politickou kooperaci, která udržela dualistický systém po stejnou dobu, po kterou dříve existovalo vnitřní napětí - po pět století, až do zániku císařství roku 1806.

Karel IV., který se narodil v Praze 14. 5. 1316, dostal při křtu jméno Václav. Při biřmování roku 1323 ve Francii přijal jméno Karel po svém prastrýci francouzském králi Karlu IV., který byl jeho kmotrem.

Rok 1334 byl svým otcem jmenován markrabětem moravským a od roku 1341 se s otcem stává spoluvládcem v Čechách.

Roku 1322 získává Jan Lucemburský Chebsko jako trvalou zástavu od Ludvíka Bavorského a připojuje toto území k České koruně.

Dne 11. července 1346 v Rhensu nad Rýnem je Karel zvolen za římského krále. Volili ho arcibiskupové z Kolína a Trevíru (Trier), dále arcibiskup Gerlach z Mohuče (Meinz), Karlův otec český král a také vévoda Rudolf Sachsen-Wittenberg. Protože však město Cáchy (Aachen) Karlovi neotevřelo městské brány a nesvolilo k jeho korunovaci v cášském dómu, tradičním korunovačním místě, neboť podporovalo Ludvíka Bavorského, na kterého ale byla uvalena klatba a interdikt, byl pro korunovaci Karla za římského krále zvolen Bonn. Korunovace v Bonnu, tedy na nesprávném místě ale správným mužem, kolínským arcibiskupem Walramem, se uskutečnila 26. listopadu 1346.

Karlova korunovace za římského krále v Cáchách trevírským arcibiskupem Balduinem, tedy správným mužem na správném místě, se uskutečnila 25. července 1349 po Karlově velmi obratné, ale zdlouhavé diplomatické aktivitě. Až teprve nyní bylo možné, aby Karel veřejně mohl prohlásit: „Konečně obě korunovace vyhovují zákonným požadavkům – korunování správným mužem na správném místě“, a tak byly i všechny právní úkony volby a korunovace platné.

V bitvě Francie proti Anglii u Crecy (Kresčaku) padl dne 26. 8. 1346 na straně Francie český král Jan Lucemburský.

V roce 1346 je po smrti otce Karel korunován v Praze českým králem.

V roce 1355 je Karel korunován v Římě papežem za římského císaře.

V Praze Karel nařídil vykonat a uskutečnil tato tři zásadní vladařská rozhodnutí, kterými upevnil a zesílil svoji moc: 

 

 

1) Ustanovil základní správní řád a vedení  království zemí Koruny české.
Povýšil Prahu na královsko-císařskou residenci.
Vymohl na papeži v roce 1344 povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.
V jeden den rozhoduje:

  • rozšířit Prahu o Nové Město Pražské. Praha se tak stane největším městem na severu (Praha se stane 30-40 tisícovým městem, což ji ve své době řadí k velkým evropským městům).
  • pozvat stavebníky, které osvobozuje od daní, když postaví kamenný dům.

Roku 1357 nechává postavit nový kamenný most přes Vltavu, když starý Juditin byl stržen povodní.

2) Roku 1348 se souhlasem papeže zakládá Pražskou univerzitu, která nebyla německou, ale až do 18. století latinskou univerzitou římsko-německého císaře a českého krále. Univerzita byla založením křesťanská, na tehdejší dobu s vysokým počtem celkově asi dvou tisíc studentů s velkým přílivem studentů také z Uher a Nizozemí, to z ní činilo velmi významné vzdělávací centrum. Tím stoupá i hodnota a význam města, což  zpětně zase vede k hospodářskému rozvoji a vzrůstajícímu bohatství města. Univerzita má především a hlavně hodnotu duchovní.

3)  Zakládá hrad Karlštejn s kaplí sv. Kříže jako schránku pro uložení říšských klenotů materiálních i písemných a současně též jako duchovní útočiště panovníka.

Karlova politika se vyvíjela poměrně konsekventně, můžeme ji považovat za účelnou, efektivní a dokonce v některých směrech za geniálně vymyšlenou. Neodporuje tomu ani fakt, že se Karel opakovaně dožil taktických porážek, že konstrukci lucemburské moci nemohla zaklenout ani třetí generace jeho dědiců a zejména, že již jeho nástupce nedokázal uplatnit ani principy, ani praxi svého otce. V zásadě Karel jako český král  i jako římský císař přece jen nalezl správnou cestu, kterou od té doby podle vzoru svého císaře ve všech možných variacích sledovala knížata. Byla to ovšem cesta, kterou Karel nevymyslel, ale vysledoval a vyzkoušel jako politik.

Při vší osobní zbožnosti přitom chápal papežství jako mocensko-politický faktor, stejně jako jeho královští příbuzní a současníci na okolních evropských trůnech. Vyšší šlechtu chápal zároveň jako společenství svých nejvěrnějších vazalů i nejdůvěrnějších rivalů. Dokázal ocenit oddanost městské finanční aristokracie, ale byl přesvědčen, že si ji může zajistit pouze poskytováním královských protislužeb. Počítal s náboženským masovým hnutím své doby a spojil tak relevantní mocenský nárok svého panování v Čechách i v říši s novými dimenzemi požadavku spolurozhodování, sdílení moci a spoluúčasti na ní, vzneseném vrstvami, které byly politice dosud vzdáleny. Jednal ve znamení vlastního náboženského chápání politického světa, vycházejícího ze staré tradice, ale v žádném případě nikoliv archaické. Antikizující pojem císaře, jaký razil například Francesco Petrarca, s nímž se Karel setkal na počátku své vlády, byl proto jeho politickým principům  vzdálen.

Karel se pokusil přetavit nově získanou císařskou autoritu v bezprostřední politickou moc nejprve ve svých českých zemích. Cestu k tomu spatřoval v právní kodifikaci, která byla později nazvána Majestas Carolina. Jde o řadu listin, jež Karel věnoval na počátku svého kralování prastrýci Balduinovi pro trevírské arcibiskupství, i obdobnou cestu jakou sledoval roku 1348, kdy během jednoho dne vydal listiny k upevnění státního celku zemí Koruny české, nebo nedávno v Římě k vyznamenání norimberských měšťanů a hohenzollernských purkrabí. Podobně bylo brzy poté vytvořeno i zákonodárné dílo Zlaté bully pro říšskou ústavu.

Nevíme, s jakými argumenty se zemská šlechta obrátila proti novému zákoníku Majestas Carolina. Její odpor však musel být velmi silný a jak se zdá, byla šlechta zapřísáhlým nepřítelem veškerého psaného práva vůbec. Je to pochopitelné s přihlédnutím k úloze, jakou hrála vůči panovníkovi, v Čechách alespoň stejně dlouho jako v Německu nebo Francii, ne-li déle, a která položila v evropských dějinách obecný základ tzv. parlamentarismu. Zákoník Majestas Carolina císař nakonec již neprosazoval a nebyl realizován.

Lépe Karel pochodil se svým druhým velkým zákonodárným dílem Zlatou bullou, kterou realizoval ještě téhož roku v Norimberku. Její projednávání zahájil říšský sněm v Norimberku na konci roku 1355 a ukončil druhý sněm v Metách roku 1356. Obsahovala pět bodů :

  • ustanovení světské kurfiřtské hodnosti, která byla na rozdíl od církevní vzhledem k problémům s následnictvím neustále sporná
  • mincovní řád
  • snížení rýnských cel a poplatků za ozbrojený doprovod na venkově
  • problémy obecného míru
  • úpravu královské volby podle většinového poměru

Velmi rozsáhlý okruh týkající se vývoje říšského práva nebyl podroben na sněmu diskusi, a to zřejmě pro všeobecnou shodu mezi všemi stranami. Mimo jiné také co nejpřesněji upravovala všechny modality německé královské volby, v každém případě alespoň tak podrobně, že do roku 1806, kdy císařství zaniklo, nebylo zapotřebí dodatků, papežské aprobační právo však mlčky pominula. Svou diplomatickou obratností získal panovník souhlas všech knížat. Vyhlášení třiadvaceti kapitol nového říšského zákona Zlaté bully se uskutečnilo dne 10. 1. 1356. Nesporným úspěchem Karlovy zahraniční politiky a jeho diplomatickým vítězstvím v prastarém střetu mezi císařem a papežem bylo anulování papežského nároku na aprobaci (papežský souhlas), sice tiché a papežem popírané, ale přece jen vtělené do německého volebního práva a nadále praktikované.

Toto vše nasvědčuje, jaký měl Karel veliký vliv a moc, neboť dosud římská říše neměla žádný pevný řád, ani zásady. Tento zákon byl zpečetěn až Zlatou bullou a upevňoval politickou váhu a moc Karla. Tím podporoval nejen svoji praktickou i skutečnou moc, tedy peníze a majetek, ale uvedl se také především jako vládce vyvolený. Tady se spojovaly jeho schopnosti pozorovat a vyhledávat. Karel se vždy odvolával na starý český původ přemyslovský i na svoje velké předky v celé Evropě. To se odráží i v jeho jménu, byl pokřtěn Václav podle přání matky Elišky Přemyslovny, ve Francii po svém prastrýci francouzském králi Karlovi při biřmování dostal jméno Karel. Toto byl významný politický argument publikovaný v celé zemi a nejen mezi šlechtou. Tomu ještě pomáhala jeho podpora rozvoje i realizace umění, v malířství, stavbách i písemnictví.

V písemnictví, které bylo doménou církve měl její velkou podporu. Byl zobrazován na pečeti, což byla tehdy státní propaganda panovníka. Jako velmi významná byla objevena pečeť, na které před Karlem Velikým klečí Karel IV., která je pod zakládací listinou Nového Města Pražského. Tuto pečeť měl právo uschovat klášter na Karlově, který Karel založil na nejvyšším místě jižní části Nového Města Pražského. Tato pečeť je uplatněna jako symbolický hlavní motiv plakátu „Karl der Grosse und Karl IV.“,  k 650. výročí korunovace Karla IV. v Cáchách.

Další významnou pečetí je pečeť pod zakládací listinou Pražské univerzity, na které Karel IV. klečí před sv. Václavem, patronem České země. Zde je symbolicky potvrzeno křesťanské založení university i její česká příslušnost.

Období vlády Karla IV. bylo dobou evropského míru. Velcí interpreti politiky pozdního středověku Ranke, Friedrich Baethgen, Hermann Heimpel, vyslovovali Karlově vládě opakovaně uznání: „Věděl, čeho se dá ve světě dosáhnout a čeho nikoliv“. Hovoří o „intuitivní jistotě – tajemství stejně cílevědomého, jakož i realistického státnického umění“, díky kterému Karel pronikl do složitosti politického mechanismu své doby. Lze to pozorovat třeba právě na příkladu francké územní politiky Karlových ambicí ovládat říši pevnou královskou rukou, než jak to bylo možné za stoletého období německého volebního království po pádu Štaufů.

Další, důležitou stránkou Karlovy politiky byly jeho sňatky. Jeho první manželkou byla Blanka z Valois, která mu zanechala jednu dceru. Po její smrti se Karel žení s Annou Falckou, která mu porodila prvního, následně však zesnuvšího syna. Po její smrti se Karlovou třetí manželkou stává Anna Svídnická. V tomto manželství se rodí korunní princ Václav. Porod se uskutečnil na císařském hradě v Norimberku, kam Karel svoji choť k tomu účelu nechal dopravit, aby tak vyjádřil nezpochybnitelný nárok Václava na císařský trůn. Rok po smrti své třetí ženy, krásné Anny Svídnické, která ve svých dvaceti třech letech umírá při porodu, volí Karel stejné východisko, jaké mu již jednou pomohlo, tehdy k triumfu nad Wittelsbachy a žení se přímo do středu svých nepřátel. V roce 1363 tak Karel slavil novou, svou již čtvrtou svatbu s Alžbětou Pomořanskou na polském dvoře krále Kazimíra III. Velkého v Krakově. Toto triumfální odražení nepřátel se zároveň stalo dalším z mistrných tahů vycházejících z Karlovy osobní diplomacie.

Korunního prince Václava v jeho devíti letech žení Karel v Norimberku s Johanou Bavorskou z rodu Wittelsbachů a dovršuje tím důležitý tah v šachové hře proti nepřátelské koalici.

Druhý Karlův syn Zikmund, který přišel na svět v roce 1368, je zasnouben s Marií Uherskou, druhou dcerou uherského krále Ludvíka. Toto pouto a pozdější sňatek uzavřený v roce 1385 nakonec Zikmundovi zajistily uherský trůn.

Zásluhu na dlouholetém evropském míru měla Karlova politika a jeho mistrná diplomacie, jejíž důležitou součástí byly také Karlovy sňatky. Karel IV. neválčil, ale ženil se.

Stín pochybností padl na Karla v době velké morové epidemie v říši, když důrazně nezasáhl proti záměrně se šířícím obviněním proti Židům. Tehdy byla v Německu rozšířena absurdní zvěst, že Židé otrávili studny a následkem toho vznikl a šířil se mor Evropou, hlavně pak Holandskem, Německem a dále. Důsledkem toho začalo pronásledování a masové vraždy Židů především v Německu. Židé přitom byli význačnými plátci daní právě vzhledem ke svému většinou velkému bohatství. Karel, aby si města zavázal, tehdy proti tomu důrazně nevystoupil  a řešil tuto strašnou situaci odpuštěním dluhů městům. Až po masakrech dal na vědomí, že Židé jsou nevinní.

Po rozšíření morové nákazy do Čech a Lucemburska však již Karel tvrdě trestal každý zásah proti Židům. Čechy a Moravu ale mor zasáhl až asi po dvaceti letech od epidemie v Německu. Svým tehdy vlažným postojem k Židům i k tehdejším neblahým událostem v Německu, což bylo v době před jeho korunovací, si Karel uvolnil cestu do Cách ke korunovaci římským králem. Velmi brzy poté ale Karel těžce onemocněl, pravděpodobně otravou, a tehdy se věřilo, že Karel je takto postižen za svůj vlažný postoj a nezabránění protižidovským masakrům.

Karel byl také velkým ctitelem relikvií svatých a snažil se docílit jejich získávání a uplatňovat význam těchto ostatků. Karel jako panovník a osobnost pomazaná sice nesměl sloužit mši svatou, neboť toto příslušelo pouze kněžskému stavu, ale byl oprávněn žádat od klášterů části ostatků svatých. Takto získal relikvii sv. Marka a nařídil, aby obyvatelstvo v procesí přišlo sedm kilometrů této relikvii v ústrety. Touto poutí chtěl Karel vyburcovat obyvatelstvo z letargie a přivést ho k větší zbožnosti. Na dnešním Karlově náměstí v Praze nechal postavit kapli ve které se každoročně relikvie vystavovala. Lid měl tak činit pokání a přijít se poklonit relikvii sv. Marka a prosit za odpuštění hříchů. Někteří kritikové ale poukazovali na to, že je často zbožnost obyvatel jen povrchní.

Doba vlády Karla IV. byla dobou prosperity a míru v říši do té doby nevídané. A i když nešlo o žádné „nebe na zemi“, žádnému císaři před Karlem se to v takovém rozsahu docílit nepodařilo. V hospodářství, kultuře ani umění. Hrad Karlštejn, který vybudoval za účelem ochrany materiálních i písemných klenotů říše, nemá ideovou obdobu v celé Evropě. Konkurenci své duchovní a umělecké hodnoty nemá ani sama kaple sv. Kříže. Pozoruhodné je také to, že za 600 let svého trvání nebyl tento hrad zničen nebo poničen. Je to skvělá pozůstalost po císaři, který zanechal po sobě v Evropě tolik hodnotného.

Autorovi vyšla v Mnichově v roce 1994 kniha:

Ferdinand Seibt: Karl IV. ein Kaiser in Europa 1346 bis 1378

Překlad:

JUDr. Alena Zvolská, Bonn

Přednáška se uskutečnila v Cáchách dne 24. července 1999 při příležitosti 650. výročí korunovace Karla IV. římským králem v Cáchách.